Karel Gott | LP Hlas můj nech tu znít

[Let My Voice Sound Here]

  1. album song  Text  Píseň útěchy (Hlas můj nech tu znít) (3:32)
  2. album song  Text  Večerní chorál (2:35)
  3. album song  Text  Lůžko za horou (3:15)
  4. album song  Text  Vzdávám dík (2:26)
  5. album song  Text  Kvůli vám (2:54)
  6. album song  Text  It Takes a Worried Man (2:40)
  7. album song  Text  Láska umírá (3:24)
  8. album song  Text  Dlouhá báj (3:13)
  9. album song  Text  Až naprší (2:37)
  10. album song  Text  Kříž z kaktusů (2:27)
  11. album song  Text  I've Never Been So Young (3:12)
Karel Gott | Hlas můj nech tu znít

LP Supraphon (CS) 1130209

comments_en/67hla.txt

In 1967 Karel Gott leaves Europe for 6 months, to visit Las Vegas in US. It was certainly one of the reasons why his then the biggest Czech "rival", Waldermar Matuška has won the the Golden Nightingale award and became the most famous singer of the year, who had a really lucky year. The second reason of his "fall", if we can call it a fall, it was recording of an album, not really successful at the czech market, which really ranks to the weak ones. During this period, the voice of Karel Gott was changing fast, as if he would be seeking his new face. The other pop music was changing very fast, from twist, roc'n'rolls to simple small theatre songs to the new mainstream... This try did not really succeed. Karel Gott sounds a bit more older, as if he would be hesitating on one spot. From this album, except for the classical Adagio, no bigger hit has risen. In the re-edition CD Complete, the album is saved by successful bonuses from this period. However, it was his first serial album and it was awarded a golden record, as well.

2008-12-28 13:50 | Pavel

Rok 1967 je v Gottově kariéře naprosto výjimečný dlouhodobou zpěvákovou nepřítomností v Československu; jeho více než půlroční angažmá v Las Vegas znamenalo zásadní zlom v jeho působení především v koncertním projevu. Na druhou stranu je logické, že tak dlouhá absence v domácích médiích musela zákonitě znamenat úbytek popularity. Karel Gott byl v této době doma již pěveckou hvězdou číslo jedna, i když stále přetrvávala rivalita s Waldemarem Matuškou. Ta však byla jako souboj vnímána především publikem, nikoli zpěváky samými, nicméně ve druhé polovině 60. let (na rozdíl od pozdější doby) nebyl vítěz tohoto zdravě konkurenčního duelu příliš zřetelný. Gott si tudíž nemohl dovolit odjet na delší dobu, aniž by neměl dopředu připravené nahrávky, které by se v příhodných intervalech nepřisunovaly posluchačům. Ale ani nachystaná LP deska a singly nemohly změnit nic na faktu, že Matuška měl v roce 1967 větší štěstí na hity (za všechny připomeňme Slavíky z Madridu, Už koníček pádí, Tisíc mil) a také to, že Gott chyběl v televizi, která měla v populární hudbě stále větší vliv (vzpomeňme například, že Gott na rozdíl od Matušky nevystupoval v prvních dílech tehdy velmi úspěšného seriálu Píseň pro Rudolfa III.) To všechno mělo za důsledek, že Zlatého slavíka za rok 1967 vyhrál Waldemar Matuška a jedinkrát tak přerušil nepřetržitou řadu Gottových vítězství v letech 1963-1981. Již jsem uvedl, že Waldemar Matuška měl v roce 1967 větší štěstí na hity. Je opravdu zvláštní, že rok 1967 je v Gottově písňově tvorbě poměrně nevýrazný. Zatímco z každého předešlého a následujícího roku se dodnes některé písně hrají, nahrávky z roku 1967 jsou vesměs zapomenuté. Nabízí se sice zjednodušující vysvětlení, že Gott při svých vystoupeních v zahraničí (v první polovině roku) v Cannes, Montrealu, Německu, Sovětském svazu a jinde a před svým odjezdem do Las Vegas nevěnoval svým novým nahrávkám příliš velkou pozornost, ale tak tomu rozhodně nebylo. Na písních z roku 1967 je slyšitelná pečlivá příprava a snaha o perfektní zvuk a některé dosáhly v rámci roku i dočasné popularity (je nutno zmínit například několikanásobné vítězství Štaidlovy romance Dlouhá báj v rozhlasové Houpačce). Konkurence v roce 1967 však byla skutečně kvalitní (kromě zmíněného Matušky se s mimořádně úspěšnými písněmi prosazovaly mladé kádry divadla Rokoko – Kubišová, Neckář, Vondráčková, také například Eva Pilarová měla v roce 1967 několik velmi dobrých písní, dva velké hity měla Gottova kolegyně z Apolla Yvonne Přenosilová a značné popularity dosáhl také Pavel Novák) a Gottovy melodie se příliš neprosadily. Pro Karla Gotta to mohl být sice varující signál, ale v následujícím roce 1968 pak ukázal, že když bude více koncertovat a vystupovat doma a především sypat singl za singlem (rozuměno hit za hitem), veškerá snaha o konkurenci je marná. První nahrávky z roku 1967 pořízené pro singly byly ve znamení spolupráce Karla Gotta s autory starší generace – Tak divně mlád (skladatel Bedřich Nikodem) nebo Zakletý zámek (Arnošt Kavka). V rámci dobové tvorby se jednalo spíše o průměr. V únoru 1967 pak pro jeden singl nahrál Karel Gott dvě melodie od tehdy velmi populárního rakouského zpěváka Udo Jürgense Proč odmítá slunce pálit? (Wo ist der Sommer geblieben?) a Nevadí (Sag mir wie – tuto píseň zpíval Jürgens ve své původní verzi v jednom z dílů Písně pro Rudolfa III.) Nebyly to špatné písně, ale nová nahrávka písně Nevadí (lepší, živější), kterou pořídil Gott ještě jednou o měsíc později ukázala, že více dravosti by neuškodilo. Převážně v březnu a květnu pak vznikala LP deska Hlas můj nech tu znít, která byla určena pro vydání až po Gottově odjezdu do USA. Na desce je jedenáct písní, z nichž sedm je od Ladislava Štaidla. V návaznosti na výše uvedené tvrzení o neúspěchu Gottových písní z roku 1967 se vnucuje myšlenka, že skladby Ladislava Štaidla byly špatné, ale nebylo tomu tak. Štaidlova snaha o moderní zvuk se projevila především v použití malého orchestru, což byl v té době novátorský přístup. Na druhou stranu je fakt, že některým písním možná uškodil tehdy moderní přístup ke zpěvu nikoli plným hlasem, ale tzv. „na dechu“ (v téže době se Marta Kubišová zdráhala tímto způsobem nazpívat slavnou píseň Volám na shledanou – La Paloma, protože se obávala, že jí to uškodí; v případě Kubišové však tento přístup sklidil mimořádný úspěch). Z desky Hlas můj nech tu znít dosáhly určitého stupně hitovosti především písně Večerní chorál (od Jaromíra Klempíře) a Dlouhá báj (od L. Štaidla). Píseň Dlouhá báj je přinejmenším zajímavá bravurním užitím falzetu, u Gotta v té době ještě ne příliš obvyklým. Zatímco v dalších desetiletích se Gottovi příliš časté používání falzetu svádějící k dodnes přetrvávajícím kritikám o přeslazenosti pěveckého podání vyčítalo, píseň Dlouhá báj byla v tomto směru první, nová a tudíž velmi úspěšná. Ze Štaidlových písní stojí za zmínku ještě Až naprší, Kříž z kaktusů a Láska umírá, podpořené navíc zajímavými texty (R. Černý, P. Rada, E. Krečmar). Nevšedními dravými rytmy (a anglickým textem) oplývá závěrečná píseň (taktéž od Štaidla) I’ve Never Been So Young. Anglicky byl na desce zpíván také americký tradicionál It Takes A Worried Man, který byl v roce 1967 ještě použit na EP desce. Zbylé dvě písně Ladislava Štaidla Píseň útěchy a Lůžko za horou zní ve srovnání s jinými poměrně těžkopádně. Zajimavým odskokem do repertoáru vážné hudby byla píseň Adagio, což byl úryvek z Beethovenovy sonáty c-moll č. 8 opatřený textem Jiřího Štaidla. Pro desku Hlas můj nech tu znít byla nově pořízena nahrávka písně Kvůli vám, kterou Gott nazpíval v prosinci předešlého roku.

2009-07-07 11:02 | Jaroslav

Jednou jako Recital Karla Gotta, jednou jako Hlas můj nech tu znít, ale vždy se jedná o totéž. Deska působí jedním slovem trochu divně - posluchač se nemá čeho chytit. Oproti minulým albům jednoznačně pohyb. Omluvou může být Gottův pobyt v Las Vegas, přesto se nadá říct, že by v té době nahrával špatné věci. Supraphon se měl proto možná přidržet modelu, který uplatnil u Gottovy první desky a posbírat pár pěkných singlů. Takto vznikla deska víceméně zbytečná, málo zajímavá a Gottovu pravou tvář nepředstavující. Ty nejlepší věci té doby zůstaly mimo, na singlech. Takže namátkou (i když už to vlastně nebude o tomto albu): C‘est la vie, Dívka toulavá, Kdyby nepadal déšť a především podle mého názoru jedna z nejlepších nahrávek minimálně té doby - Pošli to dál. I tak (v dobrém) potrhlá věc jako Bum, bum, bum je přijatelnější. „Lýrovku“ Mám rozprávkový dom beru tak trochu jako kolorit doby, ale třeba Zlatá náušnice nebo Jsem na světě rád jsou pro mě i dnes poslouchatelné. Kdyby si Gott pospíšil s Časem růží a přidal třeba Večerní chorál, mohl mít skvělou desku a ne jednu z nejslabších ve své kariéře. Být tou dobou na světě a sledovat jeho kariéru, měl bych trochu obavy, že neví kudy kam.