Příjemné posezení na terase - asi tak by se dal popsat obal alba ´77, a pohodová nálada z titulního fota by se dala přenést i do obýváku, když si pustíme tuhle desku. Udržet laťku nasazenou v předchozím roce byl úkol docela těžký. A jak se to povedlo? Jednoduše řečeno - na desce jsou mistrovské kousky, na druhé straně však jsou na ní i místa, která se jeví jako trochu zbytečná. Gott tedy protentokrát svůj stín nepřekročil. Mimochodem, v souvislosti s obalem ještě jedna poznámka - dříve, než jsem se začetl do těchto stránek, mě ani nenapadlo, že fotka na obalu byla původně převrácená. Nicméně porovnání ostatních alb a „směru“ zpěvákova účesu dává tušit, že tomu tak opravdu je. Na pravou míru vše uvedla až edice Komplet, při kteréžto příležitosti byla fotografie též nově a rozhodně šikovněji oříznuta. Bohužel se na ní barevně ztrácí číslovka 77 i nápis Karel, navíc tu vyvstává otázka autenticity. Možná bylo lépe zařadit správně otočenou fotografii do bookletu a obal nechat v původní, historické podobě.
Výrazný kus textařské práce odvedl Zdeněk Borovec - je podepsaný pod některými písněmi, které patří mezi nejlepší na albu. Nelze však přehlédnout, že takto renomovaný textař se dopustil i několika málo přehmatů - o tom více v dalších odstavcích.
Zmíním teď písně, které považuji za nejlepší. Příjemná balada Cítím otvírá celé album. Začátek je to trochu nezvyklý - ne že by album nemohlo začít pomalejší písní, ale Feelings je skladba s poměrně komplikovanou melodií. Tento nezvyklý tah ale docela vyšel. Píseň Můj adresář je trochu nezaslouženě opomíjená. Jedná se o jeden z řídkých skladatelských příspěvků Josefa Kolína do Gottova repertoáru. Melodie není sice nijak výrazná, ale nahrávka je cennější o to, jak s ní Gott dokázal naložit. V jeho podání melodická linka slyšitelně o řád povyrostla. Pokus o malý vtip v textu lze najít u písně Smůla smůlu má. Ladislavu Štaidlovi se melodie docela povedla, a tak zastíní i fakt, že vtípek tentokrát nefunguje tak, jak si asi Zdeněk Borovec původně představoval.
Já lásku z básní znám, tak to je skvost na tomto albu. Angelo Michajlov se předvedl jako skladatel par excellence. Oktávový skok v druhé části refrénu písni přidá ještě na působivosti.
Podobné téma zpracovává i Kdo teď má tě rád. Bohuslav Ondráček napsal docela pěknou píseň, ale ta byla trochu pokažena nešikovným aranžmá - sbor ke konci nahrávky, když odpovídá na jednotlivé fráze, zní zbytečně sladce.
Ve výtkách budu pokračovat i u písně Nevinná. Hezká píseň s dobrým textem, který ale v závěru shazuje když ne laciný, tak rozhodně násilný rým „šepotá-třepotá“. Celá tahle pasáž se tak díky němu aranžérsky jeví jako zbytný přílepek k jinak dobré písni. Ta ho tak tak ustojí.
Nevím, jak mohl působit na tehdejšího posluchače Suchého text Mám zlatej důl. Jako dítě školou čerstvě povinné jsem tohle naštěstí nevnímal a píseň mám dodnes docela rád. Hlavně že u cenzury prošel šilink, protože jiná měna by se na „cililink“ rýmovala docela špatně. Musím zmínit i Suchého hru se slovy „slavme slavně slavnou slávu“ - to je textařsky geniální.
Hit Mandy u nás dostal díky Borovcově textu trochu vánoční nádech. Slyšet se dá ale kdykoliv a patří ke zdařilé části alba. To už se nedá beze zbytku tvrdit o některých dalších nahrávkách. Věc jako Já si najmu altán bych na albu mít nemusel. Ani Vodopád či Vážka zimomřivá nezaujaly tak, jak asi měly.
Ze singlových věcí té doby jsou dodnes známé nahrávky Běž za svou láskou nebo Dívkám s příjemně moralizujícím textem. Jim se ale už sotva něco vyrovná. Taková Vůně mléka obstojí snad jen v kontextu mléčné komedie Parta Hic.