Karel Gott | CD LP MC Loď snů

Mezera mezi vydáním desky Posel dobrých zpráv a následující desky Loď snů byla poměrně dlouhá, dva roky, což bylo u Karla Gotta nezvyklé. Souviselo to nejen s tápáním zpěváka v té době, ale celkově s tvůrčí krizí české populární hudby konce 80. let. Vytratila se lehkost 60. let, kdy všechno šlo samo, u zpěváků Gottovy generace zmizela energie a chuť zpívat dál. S podobnými problémy se potýkala Helena Vondráčková, u níž se navíc vyskytl problém emigrace jejího manžela Hellmutha Sickela do západního Německa. Naďa Urbánková v té době již nezpívala. Marie Rottrová na jednom koncertě s  hrůzou zjistila, že si nemůže vzpomenout na jediný text a v roce 1988 taktéž opustila Československo. Hana Zagorová byla na ústupu ze slávy po roce 1986, kdy přišla o prvenství ve Zlatém slavíkovi. Určitou symboliku lze vidět v tom, že jediný její velký hit z té doby byla píseň Boty proti lásce, převzatý song, který již kdysi zpívala Yvonne Přenosilová. Hana Zagorová si nakonec svůj ortel podepsala v roce 1989 připojením svého autogramu pod protest Několik vět a dostala zákaz činnosti. Gottův odvěký rival Waldemar Matuška se svému sestupu mezi zpěváky druhé garnitury poměrně šikovně vyhnul emigrací do USA v roce 1986, i když samozřejmě důvody jeho odchodu měly především příčiny mnohem zásadnějšího významu. A tak by se dalo pokračovat. Karel Gott přes všechny problémy pokračoval dál a jeho chuť pracovat tu ještě stále byla. Deska Loď snů vznikala poměrně dlouho, prakticky po celý rok 1988 a vyšla pak v roce 1989. Z toho je vidět péče, jaká byla desce věnována, aby to všechno bylo v pořádku, aby se interpret za nové písně nemusel stydět atd. A je nutno uznat, že stydět se rozhodně nemusel. Loď snů je na svou dobu překvapivě sbírkou hitů; pravda, většina z nich je dnes zapomenuta, ale ve své době téměř všechny písně z této desky dostaly prostor v médiích. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že Loď snů byla v Gottově diskografii první deskou (!), která obsahovala písně výhradně domácích autorů. Desku otevírala Štaidlova skladba Svět má ty chvíle rád. Nic světoborného to nebylo, ale celkem příjemná písnička, kde dechová sekce nezní překvapivě dechovkově, ale popově. Tuto píseň zpíval Gott v silvestrovském programu v roce 1988 a projevilo se zde postavení, do kterého byl vmanipulován. Zpěvák byl v té době živoucí legendou, které patřilo finále všech velkých zábavných pořadů a očekával se od ní jen smoking a motýlek. Při prezentaci zmíněné písně učinil Gott v rytmu několik tanečních kroků a frenetický potlesk publika měl zřejmě dát najevo uznání, že Mistr se ještě umí hýbat. V těchto souvislostech si uvědomíme, že zásadní změny v Československu v roce 1989 prospěly i populární hudbě, protože jinak by se Gott už asi nezbavil svého postu nedotknutelné modly. Velkým hitem desky Loď snů byla diskotéková záležitost Dlouhá noc končí svítáním autorů J. Parmy a P. Cmírala. Na rozdíl od výše uvedené Správné noci tato Dlouhá noc disponovala zpěvným refrénem, což Parmovi, tehdy dvornímu skladateli Petra Kotvalda, šlo velmi dobře. Tuto píseň měl Karel Gott zpívat v silvestrovském programu roku 1989, ale již natočený materiál se pak z pochopitelných důvodů nevysílal. Z rytmických písní pak dále vynikají dva společné příspěvky Pavla Větrovce a Karla Gotta Nenech mě za dveřmi stát (se zajímavým saxofonovým sólem) a Jeď, má to spád. Hitovou záležitostí ve své době byla také píseň Bourám sály svou písní od začínajícího D. Hádla. Ze tří písní Jiřího Zmožka je nejlepší titulní song Loď snů, kde se Karel Gott adekvátně zasněnému textu vznáší v polohlasých éterických výškách. V písni Nevím, proč bych nepřiznal, že jsem lásku sliboval ve svých písních předvádí Gott opět to nejlepší ze svého hlasového fondu (v rámci 80. let samozřejmě). K této písni se váže ještě jedna zajímavost – tento text byl použit již v roce 1985 na převzatou melodii L. Greenwooda s názvem Proč bych se nepřiznal pro Waldemara Matušku. Jeho poslední deska však vzhledem k jeho emigraci již nevyšla, takže text mohl být o pár let později použit pro novou melodii Jiřího Zmožka. Na své třetí písni Na vlídném slově žádný neprodělá se Jiří Zmožek uplatnil v dvojhlase s Karlem Gottem i jako zpěvák. Velmi příjemným příspěvkem byla skladba Milana Drobného Kam se to ztrácí. Milan Drobný komponoval pro Gotta naposledy v roce 1974 (Lásky stárnou) a tenkrát i nyní se trefil do Gottova naturelu. Spolu s Rudolfem Roklem si Gott napsal píseň Rozesmátá se zajímavou gradující melodikou. Hitovou záležitostí ve své době byl také ojedinělý skladatelský příspěvek Jiřího Pertla Nalít jsem tvarům tvých blůz a vynikajicí hlasovou formu předvádí Gott také ve svém dalším pokusu (spolu s L. Štaidlem) Jeden muzikant.

Už bylo napsáno hodně o krizi domácí hudby na konci 80. let. Tato deska, která dostala název Loď snů podle jedné ze Zmožkových písní, jako by ji jen potvrzovala. Paradoxně k tomu je poprvé v Gottově diskografii album složeno výhradně z domácích písní, což však celý dojem jen potvrzuje. Když jsem ho v době vydání slyšel poprvé, přiznám se, že se mi nelíbilo. Kromě hitovky Svět má ty chvíle rád jsem na něm neslyšel nic zajímavého. Ač od poslední desky uplynuly dva roky, na orchestru i na Gottovi samém je znát únava, o níž se tolikrát vyjádřil ve svých tehdy ještě svěžích nahrávkách. Jeho hlas navíc shodou okolností v té době docela přirozeně ztrácí na síle, což dojem umocnilo. Jestli se již tehdy chystal Ladislav Štaidl do hudebního důchodu nebo se tak rozhodl až po převratu v roce 1989, těžko říct, nicméně faktem zůstává, že se jedná o poslední společnou práci. Jiří Zmožek měl svá nejlepší skladatelská léta již za sebou a před sebou strašidelný hrad jménem Carmen. Jeho pasování na stěžejního autora alba se tedy jeví jako méně šťastné. Karel Svoboda tentokrát nepřispěl, na desce se tak nutně objevila některá jména do té doby ne příliš známá. Sympatické je, že Karel Gott zpívání nezabalil jako někteří jeho kolegové. S odstupem času se některé věci z desky jeví jako ne zase tak špatné. Je to spíš takové album, které si člověk přehraje v situaci, kdy nepotřebuje slyšet superhity a má náladu na něco jiného. Občas nějaký hit se na něm samozřejmě najde. Svět má ty chvíle rád už jsem zmiňoval, je to úvodní píseň, jejíž text napsala sestra Dariny Rolincové Jana. Z té doby se dá vzpomenout i na pár dalších nahrávek. Parmova Dlouhá noc končí svítáním pokračuje tam, kde skončila píseň Chyť své dny. Nalít jsem tvarům tvých blůz a Bourám sály svou písní jsou od autorů, kteří nepatří k tradičním dodavatelům písní pro Karla Gotta. Do druhé jmenované přidal textař Michal Horáček některé docela zajímavé obraty, jako „když mi schází nápad, nejsem nápadník“. Na dvou písních se autorsky podílel Karel Gott s Pavlem Větrovcem. Nenech mě za dveřmi stát a Jeď, má to spád jsou rytmické písně s občas probleskujícím zajímavým melodickým nápadem. Jednou písní přispěl i Gottův kamarád Milan Drobný. Triolová kantiléna Kam se to ztrácí je možná až překvapivě dobrá. Příspěvky Jiřího Zmožka nejsou hitovými záležitostmi. V písni, která dostala - nevím proč - až nesmyslně dlouhý název Nevím, proč bych nepřiznal, že jsem lásku sliboval ve svých písních, se nevyhnul určité šablonovitosti. Ani titulní Loď snů nepřináší melodii nijak objevnou, ale je zvláštní svou vzdušnou náladou. Zbylých několik věcí nestojí za řeč - byly zapomenuty dřív než režim, který měl zakrátko padnout. Desku mohly příjemně oživit dvě nahrávky ze singlu, který přinesl dvě písně Karla Svobody. V obou případech šlo o Karlem Šípem otextované melodie známé z filmu Cirkus Humberto. Krev toulavá je jistě ta známější z nich, ale druhá strana Mám rád Máchův Máj rozhodně není k zahození. Sympatickým počinem té doby je rovněž jistá splátka dluhu domácímu posluchači v podobě české verze písně Krásné je žít.