Mezera mezi vydáním desky Posel dobrých zpráv a následující desky Loď snů byla poměrně dlouhá, dva roky, což bylo u Karla Gotta nezvyklé. Souviselo to nejen s tápáním zpěváka v té době, ale celkově s tvůrčí krizí české populární hudby konce 80. let. Vytratila se lehkost 60. let, kdy všechno šlo samo, u zpěváků Gottovy generace zmizela energie a chuť zpívat dál. S podobnými problémy se potýkala Helena Vondráčková, u níž se navíc vyskytl problém emigrace jejího manžela Hellmutha Sickela do západního Německa. Naďa Urbánková v té době již nezpívala. Marie Rottrová na jednom koncertě s hrůzou zjistila, že si nemůže vzpomenout na jediný text a v roce 1988 taktéž opustila Československo. Hana Zagorová byla na ústupu ze slávy po roce 1986, kdy přišla o prvenství ve Zlatém slavíkovi. Určitou symboliku lze vidět v tom, že jediný její velký hit z té doby byla píseň Boty proti lásce, převzatý song, který již kdysi zpívala Yvonne Přenosilová. Hana Zagorová si nakonec svůj ortel podepsala v roce 1989 připojením svého autogramu pod protest Několik vět a dostala zákaz činnosti. Gottův odvěký rival Waldemar Matuška se svému sestupu mezi zpěváky druhé garnitury poměrně šikovně vyhnul emigrací do USA v roce 1986, i když samozřejmě důvody jeho odchodu měly především příčiny mnohem zásadnějšího významu. A tak by se dalo pokračovat.
Karel Gott přes všechny problémy pokračoval dál a jeho chuť pracovat tu ještě stále byla. Deska Loď snů vznikala poměrně dlouho, prakticky po celý rok 1988 a vyšla pak v roce 1989. Z toho je vidět péče, jaká byla desce věnována, aby to všechno bylo v pořádku, aby se interpret za nové písně nemusel stydět atd. A je nutno uznat, že stydět se rozhodně nemusel. Loď snů je na svou dobu překvapivě sbírkou hitů; pravda, většina z nich je dnes zapomenuta, ale ve své době téměř všechny písně z této desky dostaly prostor v médiích. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že Loď snů byla v Gottově diskografii první deskou (!), která obsahovala písně výhradně domácích autorů. Desku otevírala Štaidlova skladba Svět má ty chvíle rád. Nic světoborného to nebylo, ale celkem příjemná písnička, kde dechová sekce nezní překvapivě dechovkově, ale popově. Tuto píseň zpíval Gott v silvestrovském programu v roce 1988 a projevilo se zde postavení, do kterého byl vmanipulován. Zpěvák byl v té době živoucí legendou, které patřilo finále všech velkých zábavných pořadů a očekával se od ní jen smoking a motýlek. Při prezentaci zmíněné písně učinil Gott v rytmu několik tanečních kroků a frenetický potlesk publika měl zřejmě dát najevo uznání, že Mistr se ještě umí hýbat. V těchto souvislostech si uvědomíme, že zásadní změny v Československu v roce 1989 prospěly i populární hudbě, protože jinak by se Gott už asi nezbavil svého postu nedotknutelné modly. Velkým hitem desky Loď snů byla diskotéková záležitost Dlouhá noc končí svítáním autorů J. Parmy a P. Cmírala. Na rozdíl od výše uvedené Správné noci tato Dlouhá noc disponovala zpěvným refrénem, což Parmovi, tehdy dvornímu skladateli Petra Kotvalda, šlo velmi dobře. Tuto píseň měl Karel Gott zpívat v silvestrovském programu roku 1989, ale již natočený materiál se pak z pochopitelných důvodů nevysílal. Z rytmických písní pak dále vynikají dva společné příspěvky Pavla Větrovce a Karla Gotta Nenech mě za dveřmi stát (se zajímavým saxofonovým sólem) a Jeď, má to spád. Hitovou záležitostí ve své době byla také píseň Bourám sály svou písní od začínajícího D. Hádla. Ze tří písní Jiřího Zmožka je nejlepší titulní song Loď snů, kde se Karel Gott adekvátně zasněnému textu vznáší v polohlasých éterických výškách. V písni Nevím, proč bych nepřiznal, že jsem lásku sliboval ve svých písních předvádí Gott opět to nejlepší ze svého hlasového fondu (v rámci 80. let samozřejmě). K této písni se váže ještě jedna zajímavost – tento text byl použit již v roce 1985 na převzatou melodii L. Greenwooda s názvem Proč bych se nepřiznal pro Waldemara Matušku. Jeho poslední deska však vzhledem k jeho emigraci již nevyšla, takže text mohl být o pár let později použit pro novou melodii Jiřího Zmožka. Na své třetí písni Na vlídném slově žádný neprodělá se Jiří Zmožek uplatnil v dvojhlase s Karlem Gottem i jako zpěvák. Velmi příjemným příspěvkem byla skladba Milana Drobného Kam se to ztrácí. Milan Drobný komponoval pro Gotta naposledy v roce 1974 (Lásky stárnou) a tenkrát i nyní se trefil do Gottova naturelu. Spolu s Rudolfem Roklem si Gott napsal píseň Rozesmátá se zajímavou gradující melodikou. Hitovou záležitostí ve své době byl také ojedinělý skladatelský příspěvek Jiřího Pertla Nalít jsem tvarům tvých blůz a vynikajicí hlasovou formu předvádí Gott také ve svém dalším pokusu (spolu s L. Štaidlem) Jeden muzikant.