Karel Gott | LP Karel Gott '74

Pro rok 1974 vyšla LP deska Gott 74, na niž čtyřmi výbornými písněmi přispěl Karel Svoboda. Nejznámější je dodnes hraný hit Nápoj lásky č. 10, svižná píseň s třemi melodickými linkami a povedeným textem F.R.Čecha. Čechův text je zajímavý svou nevyvážeností, protože místy disponuje metaforami, jejichž skutečný smysl není zcela zřetelný, zároveň se však objevují klišé typu „déšť sedmikráskám prý vláhu dává“. Nápoj lásky č. 10 byl ve své době opěvován i kritikou a patřil rozhodně k nejúspěšnějším hitům Gottovy kariéry. Karel Svoboda touto písní dodal skutečně nosnou melodii, na druhou stranu je zajímavé, že o mnoho let později se odborná kritika vyjádřila, že tento song je prototypem kolovrátkové bezinvenční tvorby 70. let. Dalším úspěšným hitem od Karla Svobody byla píseň Ať láska má kde kvést, typická kantiléna s rozmáchlým refrénem. S touto písní se Karel Gott účastnil mezinárodního hudebního festivalu v Tokiu, kde za její interpretaci dostal cenu Třešňové květy. Můj déšť a Můj refrén byly další dva příspěvky na tuto desku od Karla Svobody, první z nich romantická kantiléna s použitím přiměřeně snesitelného falzetu, druhá byla jakousi reminiscencí na kabaretní melodie 20. let s adekvátním textem. Také Ladislav Štaidl napsal pro tuto desku čtyři písně, ve srovnání s těmi Svobodovými ovšem značně nevýrazné. Pokus o rytmickou skladbu s použitím tehdy populárního mužského tria Achill – Zacar – Bolek v písni V kartách já smůlu mám, vyšel značně těžkopádně a navíc Gottův hlas se v refrénech ztrácel mezi jinými hlasy. Vítr mi odvál těch mých pár let a On byl jak já byly tuctové kantilény s neméně tuctovými texty. Desku uzavírá Štaidlova Ne, ne, ne, rádobysmutná píseň o loučení, již otvírá pomalé a hlasově velmi povedené entrée, které se ovšem v refrénu mění v dechovkové kliše, dokonce s použitím činelů. Možná v tom byl nějaký hlubší záměr, ale byla-li by této písně škoda s jiným doprovodem, takto je jí škoda ještě víc. Ani s dvěma převzatými věcmi na tuto desku neměl Gott úspěch. Tehdejší celosvětový hit Sugar Baby Love nazpíval jako Nic než láska tvá, kterou se Gott oproti původní verzi rozhodl nazpívat nikoli falzetem, ale plným hlasem, což – jak sám později uznal – byla chyba a píseň u domácího publika příliš nezabrala. Druhý zahraniční příspěvek Spánku, sen mi dej (All I Need Is Time) bylo náročné blues, což ovšem nebylo to, co by kritici i posluchači chtěli od Gotta slyšet. Co se ale vydařilo, byl po delší době návrat ke spolupráci s Petrem Hapkou, který pro tuto desku napsal nádhernou klenutou kantilénu Dívka z obrazu, která byla mnohem lepší než pomalé skladby obou Gottových dvorních skladatelů. Dívka z obrazu je sice dnes již zapomenutou záležitostí – chtělo by se říci, že podobných písní Gott v té době nazpíval řadu, nicméně svými rozzářenými tóny, nosnou melodií a klavírní mezihrou může v rámci 70. let důstojně zastupovat to, čemu kritici říkají sladkobolná kantiléna. Také Bohuslav Ondráček, od něhož na této desce je Monte Christo, zazářil, přestože tato píseň s prolínajícími se hudebními motivy je na první poslech poměrně náročná.

V roce 1974 přišel Karel Gott s albem nazvaným prostě 1974 - další z řady desek pojmenovaných podle roku, tentokrát vyjímečně ne pouze posledním dvojčíslím, ale plnou číslovkou. Pokud mě něco v souvislosti s tímto albem napadá, pak snad jen otřepané fráze o úspěchu, po kterém přichází pád nebo o těžké úloze udržet nastavenou laťku. Gottovi se to tentokrát opravdu nepovedlo. Hned úvodní píseň je totálním omylem. Píseň od Rubettes není sama o sobě bůhvíjakým skvostem, ale právě falzet z ní dělá záležitost nezapomenutelnou - což jí bohatě stačilo k přežití několika desetiletí. V Gottově podání je z toho kolovrátkový nesmysl, umocněný jednak těžkopádným textem a jednak nesmyslným zrychlením tempa oproti originálu. Tuto nahrávku si lze aspoň zapamatovat, i když důvod není záviděníhodný. Zbytek se propadá kamsi do hlubin zapomnění. Mnoho písní z předchozí desky si pamatuji už z dětství, z tohoto alba jen dvě. Ty zároveň považuji za jeho jediné světlé body. Obě jsou dílem Karla Svobody. Jednak dobře známý Nápoj lásky č. 10 - píseň prověřená časem, i když k jejímu aranžmá bych měl jisté výhrady. Trochu mi to připadá, jako by Svoboda dostal nový synťák a tak si šel hrát. Jsou písně, kdy bych z aranžmá vynechal plechové štěky - tady jsou díky trochu sterilnímu na tehdejší dobu dost elektronickému vyznění vítaným oživením v podobě přirozeného zvuku. Bez výhrad beru tedy jen píseň Ať láska má kde kvést - možná o něco méně hitová, možná však nejlepší věc z celého alba. Není toho mnoho, ale těsně to stačí k překonání úrovně desky Hlas můj nech tu znít. Což ovšem nebyl takový problém. Abych nezapomněl, obal je tentokrát lepší než minule...